Šumava je největším z našich národních parků. Má téměř dvojnásobnou rozlohu, jako NP Krkonoše a jedenáctkrát větší než Podyjí. Proto vám v tomto případě nenabídnu trasu, která by procházela celým parkem, jako tomu bylo u předchozích článků, ale jen částí. Opět se ale můžete těšit na pestrý repertoár pověstných i méně známých, avšak neméně zajímavých míst.

Délka celé trasy: 73 km (mapa trasy)

Odrazíme se tentokrát od břehů našeho malého českého „moře“ – Lipna. Čtyřicet dva kilometrů dlouhá vodní nádrž je skvělým místem pro všechny vodní sporty. Mimo jiné u ní najdete další Stezku korunami stromů (zmiňovanou v článku o Krkonoších) nebo třeba zříceninu hradu Vítkův hrádek. Nás však tentokrát bude zajímat Medvědí stezka, která nás povede na horu Perník.

Zajímavostí stezky je mnoho fantastických skalních útvarů, které jsou po ní doslova rozesety. Uvidíte tak Perníkovou skálu, Gotický portál, Hřib či Viklan, který jako by popíral samotnou gravitaci.

Stezka nás povede kolem poetické splavovací nádrže Jeleního jezírka až na Jelení vrchy. Když už jsem zmínil splavování, najdete zde i Schwarzenberský plavební kanál, unikátní vodní dílo z přelomu 18. a 19. století, které sloužilo téměř 170 let pro přepravu vytěženého dřeva.

Do dnešních dní se dochovaly některé části tohoto propracovaného systému, například skoro 400 metrů dlouhý lesní tunel.

Po stopách medvěda

Z Jelenské hory bychom si klidně mohli udělat odbočku na nejvyšší horu Šumavy – Plechý (1378 m. n. m.), kde se můžete potěšit pohledem na ledovcové jezero Plešné. To bychom si museli ale pár kilometrů zajít, a tak raději budeme pokračovat v naší trase. Kolem památníku posledního medvěda na Šumavě (doufejme, že na Šumavu tato krásná zvířata jednou zase vrátí) nás pak stezka dovede k Vltavským luhům, kde se rodí Vltava soutokem svých dvou zárodečných přítoků: Teplé a Studené Vltavy.

Odtud už je to jen kousek k Soumarskému rašeliništi, kde se můžeme seznámit s procesem revitalizace rašeliniště, vyčerpaného průmyslovou těžbou, ale také přímo s tímto unikátním biotopem, kterým vás provede velmi pěkná naučná stezka. Z dřevěné rozhledny si pak celé rašeliniště prohlédnete svrchu. Ve vesnici Lenora nemiňme unikátně zachovalou obecní pec, kde si od roku 1837 mohli méně majetní vesničané upéct chleba. Zde na část cesty opustíme hranici národní parku, ale nebojte, zase se do něj vrátíme.

Mocná energie pralesa

Nevidět Boubín by totiž bylo velkou škodou. Na jeho vrcholu najdete parádní rozhlednu, ze které uvidíte na všechny strany (hned po Pradědu je to nejvýše položená rozhledna v Česku). Hlavním pokladem hory je však Boubínský prales, národní přírodní rezervace, která byla vyhlášena už před 161 lety, a jedná se tedy o jednu z našich nejstarších rezervací.

Díky ní zde uvidíte výjimečnou ukázku přirozeného bukosmrkového lesa, který je ponechaný jen sám sobě. Kolem jádrové části pralesa, která je pro ochranu přírody uzavřená, vás provede naučná stezka.

Boubín

Pod Boubínem projdeme Kubovou Hutí, kde uvidíme nejvýše položené nádraží v Česku (995 m n. m.). Vlčí kámen nám pak připomene smutný fakt, že na Šumavě v tuto chvíli nežijí už žádní vlci. Pokud bude jasné počasí a my si uděláme malou odbočku z trasy, z Alpské vyhlídky dohlédneme až k nejvyššímu pohoří Evropy. U Borové Lady nás čekají hned dvě zajímavé zastávky. První budou Soví voliéry, kde ve venkovních voliérách můžete obdivovat tyto elegantní noční ptáky.

Soví voliéry Borová Lada

Kousek za vesnicí pak dojdeme k Chalupské slati, vrchovištnímu rašeliništi, které nabízí pohled na největší rašeliništní jezírko v Česku, zvané Chalupské. U Kvildy si zase prohlédneme další přirozené obyvatele Šumavy: jeleny a rysy. Naši cestu Šumavou zakončíme prohlídkou třetího rašeliniště, zvaného Jezerní slať. Najdeme ho mezi Kvildou a Horskou Kvildou, jež jsou nejvýše položenými obcemi v České republice (1065 m n. m).

Chalupská slať

Na Šumavě, ostatně jako v každém dalším z našich národních parků, je ještě mnoho míst, která jsem vám neukázal, a která stojí za návštěvu. Tímto vás tedy zvu k prozkoumávání území, která patří k největším pokladům naší země.

Národní parky ve vašich rukou

Národní parky jsou skvostné, protože ukazují přírodu ve své přirozenosti. Jsou to území, která člověk jen minimálně pozměnil k obrazu svému. Aby to tak zůstalo, aby národní parky přežily a mohli jsme se z nich radovat i učit, je zapotřebí i vaší spolupráce. V prvé řadě je to ohleduplnost přímo v terénu. Omšelé krédo „žij a nech žít“ je v tomto případě více než vítané. Být tichým poutníkem a respektujícím pozorovatelem přináší mnoho vnitřního uspokojení.

Tím to celé však nekončí. Zachování dobrého stavu národních parků a vlastně všech ostatních přírodních lokalit je totiž otázkou celospolečenského rozhodnutí a vůle, a to se týká každého z nás. Ochrana přírody tu nebudu sama o sobě, lidé o ní musí stát. Jedině tak se budeme moct z české krajiny těšit nejen my, ale i její přírodní obyvatelé a generace našich dětí.