Sourozenci Ptáčkovi se věnují bojovým sportům, na jejichž poli se jim v současnosti daří vyhrávat největší světové soutěže. Co Martinu a Josefa tento rok čeká, jak se cítí mezi rivaly a jaké aktivity vymysleli pro děti v Moldávii? Dozvíte se společně s dalšími zajímavostmi v našem rozhovoru.
V prvním rozhovoru jsme se vás ptali, jakých úspěchů si ceníte nejvíce. Přibyly k nim nějaké?
Martina: Ano, od našeho rozhovoru se toho mnoho událo. Například jsem jako první Evropanka získala černý pásek v hand to hand combat, vyhrála Světový pohár, mistrovství světa a podobně. Také jsem ukončila bakalářské studium a nastoupila na magisterské. Též jsem se stala Vyslankyní dobré vůle Ministerstva zahraničních věcí, s bráchou jsme rozjeli mnoho projektů pro nevidomé, děti a ženy. Na spoustu věcí jsem pyšná.
Pepa: Je velice důležité si uvědomit, že všech úspěchů si vážím stejně. Od našeho posledního rozhovoru jsem obohatil svou sbírku o 3 tituly mistra světa v grapplingu. Nyní jsem držitelem čtyřnásobného titulu mistra světa v grapplingu.

Jaký je svět bojových sportů? Pociťujete mezi vašimi soupeři rivalitu i mimo soutěž, nebo držíte pospolu jako jedna velká komunita?
Martina: Konkurence tady vždy byla, je a bude. Před závody panuje velmi nepříjemná a konkurenční atmosféra. Všichni se navzájem pozorují a tipují. Zápasy bývají velmi vyhrocené. Chování ale vždy záleží na národnosti a povaze každého. Po závodech si podáme ruce, popovídáme a jdeme dál. Někdo dokáže přijmout porážku, najdou se ale i tací, kteří toto nezvládají.
Pepa: Nedělal bych rozdíl mezi rivalitou v bojových sportech a jiném sportu. Rivalita je všude a vždy. Nemohu tvrdit, že spolu drží všichni jako jedna komunita, ale povětšinou mezi sebou máme dobré vztahy. Jak říká Martina, atmosféra je vždy velmi vyhrocená, ale to k profesionálnímu sportu patří.
Dostal jsem rány a začal brečet. Když to viděl táta, přihlásil mě na bojové sporty.
Jak vás vlastě napadlo věnovat se takovým sportům? Od koho přišla prvotní myšlenka?
Martina: Mě nic nenapadlo. Byl to nápad mých rodičů. Ve škole jsem měla problémy a byla šikanována. To je přivedlo na myšlenku přihlásit mě na bojové sporty. Nikdo nepředpokládal, že se jednou bojovým sportům budu naplno věnovat. Všichni mě i odrazovali, že bojové sporty nejsou vhodné pro holky.
Pepa: Poslední dobou jsem si tuto otázku velmi oblíbil. Martina byla šikanována ve škole, ale já byl šikanován doma Martinou. Vždycky přišla z tréninku a nutně si potřebovala něco vyzkoušet. Dostal jsem jednu, dvě rány a začal brečet. Když to viděl táta, styděl se za mě, a proto mě přihlásil na bojové sporty.
Díky sportu hodně cestujete. Jaká země pro vás byla nejzajímavější, a která naopak zklamala? A stále vám dělají společnost batohy Cabinzero? 😀
Martina: Každá země je něčím zajímavá a z každé si vždy odvážíme spoustu zážitků. Myslím, že jsou pro mě zajímavější země, kde není mnoho turistického ruchu. Rádi objevujeme země, které nejsou typickými výletními destinacemi. Na cestách nám dělají vždy společnost batohy a kufry od Bagalio – ať už se chystám na diplomatickou cestu, návštěvu, sportovní akci či závody. K tomu vozíme našeho maskota – pandu Pandoru.
Pepa: Jsme cestovatelé, kteří preferují cestování do „netradičních zemí“. Nemáme rádi vyhlášené turistické atrakce. To ale neznamená, že někdy necestujeme do velkých měst. Na cestách nás doprovázejí batohy Cabinzero už přes 2 roky. Je velice osvobozující cestovat jen s příručním zavazadlem. Máme jen to nejnutnější.

Jaké největší zranění jste si prožili? Na jak dlouho vás omezilo?
Martina: Větší i menší zranění se objevují pořád. Největší zranění jsem ale neměla z bojových sportů. Stalo se mi před 2 roky na kolečkových saních. V té době jsem chtěla zkusit něco nového. Rozdrtila jsem si a polámala chodidlo. Byla jsem absolutně odepsaná. Velká životní lekce.
Pepa: Jelikož jsem rychle vyrostl, mám problémy s koleny. V pravém mám utržený meniskus. Občas se stane, že mi koleno přeskočí. Je to nepříjemné, když mi během zápasu koleno „vypadne“. Musím ho vždy rychle vrátit.
Hand-to-hand combat je dynamický, rychlý a silný sebeobranný systém.
Jeden z vás se věnuje disciplíně hand-to-hand combat, druhý grapplingu. Na amatéra jako jsem já působí oboje jako poměrně brutální disciplíny. Proč jste si je oblíbili? Můžete jednoduše vysvětlit, o co v nich jde?
Martina: Taky, že jsou. Líbí se mi, že je v této disciplíně všechno možné. Nosíme kimono (to symbolizuje běžné oblečení, které lidé nosí na ulici), jedná se o dynamický, rychlý a silný sebeobranný systém. Bývají zde velká zranění, ale myslím, že každý sport má nějaká svá úskalí.
Pepa: Já se věnuji grapplingu. Je to bojový sport, ve kterém se snažíme ukončit zápas pomocí lámání různých částí končetin, pák nebo škrcení. Oblíbil jsem si to, protože tento sport je velmi rozmanitý. Je zde mnoho technik, které se lze naučit. Oblíbil jsem si to i z důvodu, že vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta.
Martino, setkala jste se někdy s podceňováním vašich schopností jen proto, že jste žena?
Martina: Samozřejmě, že občas takovou nějakou hloupost zaslechnu, ale nedělám si z toho těžkou hlavu. Věřím sama v sebe a nikdo mě lehce nerozhodí. Teď už ne. Dříve jsem se takovými myšlenkami zaobírala a bylo to špatně.

Věnujete se i tréninku a výuce dětí. V čem se práce s nimi liší od práce s dospělými? Vnímají bojové sporty jinak?
Martina: S dětmi je mnohem větší práce. Hůře se soustředí, člověk musí aktivity více střídat, je těžší je něco naučit. Některé děti sport třeba vůbec nezajímá, ale je to pouze zájem rodičů. Přichází k nám i děti, které třeba mají i problémy ve škole, přistupujeme k nim více individuálně. Vše se snažíme učit hravou formou. I dospěláky a ostatní skupiny. Je škoda, že se všichni bojových sportů bojí, mají co naučit. Učí respektu, úctě, disciplíně.
Pepa: Dnešní společnost má obrovské nároky. Práce se liší převážně v přístupu. Tréninky se snažíme vždy koncipovat pro určitou skupinu. Bojové sporty vnímají dobře. Naším cílem je převážně naučit děti i dospělé schopnost bránit se.
Nějaký čas jste strávili s dětmi v rumunském Banátu. Proč právě tam? Byly tamní děti jiné, nejen co se týká sportu a tréninku, než děti české?
Martina: Podporujeme české menšiny po celém světě. Děti jsou naprosto skvělé, velmi dobře se s nimi pracuje. Jsou šikovné a zvídavé. A vždy se na nás velmi těší a my na ně.
Pepa: Nyní jsme se vrátili z Moldavska, kde jsme navštívili další českou menšinu ve vesnici Holuboje. Zde jsme si pro děti připravili různé aktivity. Děti si pro nás na oplátku připravily i ukázku svých tradic a místních zvyklostí. Nesmírně nás to naplňuje.

Pustili jste se do vlastního merche, jaký to má pro vás význam?
Martina: Velký, máme tým dětí, pořádáme různé projekty a jsme pro mnohé inspirací. Dostáváme také mnoho hezkých vzkazů, což nás moc těší.
Pepa: Já naváži na Martinu. To, že nám lidé píší, vnímáme jako pozitivní zpětnou vazbu. Píší nám různé věkové skupiny, to nás neuvěřitelně nabíjí a motivuje do další práce. Naši kolekci jsme vymýšleli společné se ségrou. Ona vždycky něco vymyslí a já ji to vždy pomohu dotáhnout. Navzájem se doplňujeme.
Věnujete se sociálním sítím? Já sama sleduji Facebook, pečujete i o nějaké další? Jakou pro vás mají hodnotu a význam? Pomáhají v nějakém směru vaší kariéře?
Martina: Sociální sítě mají v dnešní době velkou moc. Já sama mám Facebook a Instagram. Pro mě sociální sítě nic moc neznamenají. Přijde mi smutné, že v dnešní době každého zajímá pouze počet lajků a followerů, a ne obsah. Dávám na sociální sítě příspěvky, spíš to mám ale jako takový svůj deníček.
Pepa: Samozřejmě se nám éra sociálních sítí nevyhnula. Já sám si buduji značku převážně na Instagramu a na Facebooku. Stejně jako Martina využívám sociální sítě jako takový vzpomínkový deníček. Mimo to je to pro mě i zpětná vazba.
Co vás v novém roce čeká? Na co se připravujete? A kam se chystáte cestovat?
Martina: Čeká nás spousta nových výzev a příležitostí. Také mnoho překážek, ale věřím, že je všechny zvládneme. Právě jsme se vrátili z Moldávie, kde měl brácha exhibiční závody a také jsme zde připravovali aktivity pro děti, podnikli výpravu do české vesnice a mnoho dalšího. Také nás čekají světové šampionáty, budeme pořádat další projekty pro děti proti šikaně, také jsem byla vyslána reprezentovat ČR na světové konferenci na podporu dětí na Srí Lanku a podobně. Naše plány budou hodně záviset na bezpečnostní a hlavně zdravotní situaci. Vše tomu přizpůsobíme.
Pepa: Možností je hodně, ale jak říká ségra – bude záležet hlavně na zdravotní situaci. Rádi bychom udělali tour po Evropě, ale uvidíme, nebudeme předbíhat. Určitě nás ale můžete sledovat a držet nám palce. Budeme rádi.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů!
Zdroj fotografií: Facebook Martiny Ptáčkové a Josefa Ptáčka
Úvodní foto: Martina Houdek
Více o tom, jak jsou sourozenci Ptáčkovi neporazitelní, se můžete dočíst také v již dříve zveřejněném článku na našem blogu.
Žádné komentáře