Zpříjemnit si začátek roku cestou na Srí Lanku se Akimovi, dalšímu z našich pandích maskotů, zdálo jako velmi dobrý nápad. Parťákem a opatrovníkem mu byl náš kamarád František, který již několik podobných výprav zažil. Rozhodla jsem se jej tedy vyzpovídat a zjistit pro vás, čím bylo toto putování výjimečné.

Životní rovnováha je důležitá pro mnoho z nás, ač se jí někdy pod tíhou povinností bráníme sebevíc. Když se proto Fandovi, jehož pracovní náplň a zaměření vyžaduje mnoho času stráveného před obrazovkou počítače, naskytla jedinečná příležitost na dva týdny vyrazit za přijatelnou cenu objevovat krásy Srí Lanky, dlouho neváhal. Aby se však ve skupině, již kromě něj tvořilo pět zástupkyň něžného pohlaví, necítil nepatřičně, přibalil s sebou i Akima, kterého však důvěrně oslovoval Panďák.

Čím méně turistů, tím autentičtější zážitky

Akim a František toho mají mnoho společného – kromě krásné přírody rádi objevují také kulturu navštěvovaných zemí a způsob života tamních obyvatel. Během okruhu po Srí Lance měli možnost poznat obojí. První autentické zážitky, o které by je klasický, rádoby bezstarostný pobyt v hotelových resortech ochudil, přišely již při zajišťování ubytování.

„Člověk vystoupí na nějakém nádraží a teď se tu okolo něj začnou sjíždět tuktukáři a začnou hned nabízet ubytování. Pár lidí musí člověk odbýt a trochu s nimi posmlouvat, ale většinu našich noclehů jsme takhle našli za opravdu nízké ceny.“

Mentalita zdejších lidí se však podle Fandy hodně odvíjí od konkrétní oblasti. Zřetelné je to zejména ve způsobu, jakým přistupují k turistům.

„My jsme byli ze začátku u moře, kde to bylo dost turistické a tam jsme hodně naráželi na lidi, kteří chtěli na turistech vydělat. Prostě ceny úplně nesmyslně nadsazené – třeba jídlo tam bylo čtyřikrát dražší než někde, kde chodili místní. I tam jsme ale našli příjemné lidi. Obecně jsou hodně srdeční a rádi si popovídají s lidmi z Evropy. Ale úplně nejlepší zkušenost s lidmi jsme měli, právě když jsme odjeli mimo ta turistická místa, tam byli místní opravdu přátelští a snažili se nám dávat cenné rady. Někdy jsme pro ně byli dokonce atrakce, že si na nás třeba šahali ve vlaku.“

Cesty vlakem zpříjemňoval členům výpravy i místním také Akim, který se často a rád stával středem pozornosti.

„Domorodci na něj dost často reagovali – ptali se jako co to je, protože pandy tam oni nemají. Typicky právě v dopravních prostředcích to byla největší legrace, protože tam je čas, člověk je tam s těmi lidmi třeba dvě hodiny zavřený. Jednou jsme jeli takovým parádním vlakem – bylo to InterCity, takže jel asi 50 km/h 🙂 a byl samozřejmě i trošku luxusnější, protože jízdenky byly dvojnásobně drahé. Ten luxus spočíval v tom, že na stropě byl takový starý větrák, který nefungoval, a spousta držátek na jízdu ve stoje. My jsme tam tak různě povlávali, a tak jsem si říkal, že to Panďákovi taky musím ukázat, dal jsem ho do jednoho toho držátka, a to rozesmálo úplně celý vagon.“

Akim byl rozhodně dobrým parťákem a psychickou oporou v případech, kdy to s pěti ženskýma nebylo k vydržení. 🙂 Když ho bolely packy, nosil se v kapsičce na Fandově batohu, aby měl stále dobrý výhled. Byl také vděčným konverzačním tématem. Jeho tendence spřátelit se s každým se setkala s nadšením a jeho neutuchající lásce k lidem, zejména k dětem, se místní rozhodně nebránili.

Nebyla to však jen panda, kvůli které si František občas připadal trochu jako exot. K plyšovému maskotovi a roztrženým kalhotám se přidala ještě zvláštní hadička, která Fandovi trčela z batohu. Jednalo se samozřejmě o nám dobře známý vodní rezervoár, pro domorodce však podobné vymoženosti nejspíš spadaly do stejné kategorie jako teleport či jednorožci.

„Když jsem si v restauraci objednal dvě flašky vody a nalil si je do batohu, seběhla se celá restaurace. Tak jsem jim pak musel ukazovat, že se z toho pije.“

Každému dle jeho gusta

Jak lépe poznat cizí kulturu, než prostřednictvím tradiční kuchyně? Jídlo bylo zpravidla hodně pálivé, což alespoň posloužilo jako účinná dezinfekce. Pozitivní dojem v účastnících výpravy zanechaly také typické placky, pravděpodobně z mouky a kokosové vody, které místní používali v nejrůznějších úpravách, často v kombinaci se směsí zeleniny, v níž byl zpravidla zakomponován pórek. Opravdu nezapomenutelná ale byla chuť ovoce, zejména banánů. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že se s tím, na co jsme zvyklí v našich končinách, ani nedá srovnávat.

Typickým nápojem a zároveň suvenýrem je pak cejlonský čaj, neboť dříve Srí Lanka nesla právě název Cejlon. Poněkud kontroverznějším dárkovým předmětem, který však již nesouvisí s tím, co do trávicí soustavy dodáváme, jako spíše s tím, co z ní vychází, je papír ze sloního trusu. Ten se vyrábí především ve sloninci zmíněném níže a turisté se o jeho koupi mohou přetrhnout.

Napadla vás i obligátní otázka o počasí? Teploty se podle Fandy pohybovaly mezi 25 a 35 °C, takže si asi dokážete představit, že rozhodně nebyl důvod ke stížnostem. Zejména u moře bylo počasí velmi příjemné – foukal vítr, občas i sprchlo, ale to bylo spíše vítané. V porovnání například s Vietnamem nebyl vzduch těžký a vlhký, takže byl člověk pak hned suchý. Na horách bylo samozřejmě o něco chladněji – v noci se teploty snížily ke 12 stupňům.

Protože byla celá skupina poměrně nesourodá a někteří členové si ideální trávení času na dovolené představovali trochu jinak, mnohdy se jejich cesty rozešly. Akim s Fandou ale tvořili nerozlučnou dvojku, která se držela svého záměru především poznat místní lidi, jídlo a kulturu. Zdržovali se spíše ve vesnicích a bavili se s místními, i když holky zamířily do města.

„Je tam i vyhlášený sloní sirotčinec, odkud jsou třeba i sloni, které máme v Praze. Holky se tam hrozně chtěly jet podívat. Mě to moc nelákalo, protože tam nežijí volně, lidi tam na nich můžou jezdit a tak. Je to prostě takový cirkus. Takže tam jsem třeba nejel a místo toho jsme se tam s Panďákem potloukali a navštívili nějaký klášter.“

Ke konci se parta na dvě skupiny rozdělila definitivně – ta Fandova pokračovala dál na sever, zbytek se vrátil k moři. Cílem pokračujících členů bylo starověké město Anuradhapura (součástí světového dědictví UNESCO) a této odbočky rozhodně nelitovali. Na Františka toto místo udělalo největší dojem – buddhistické chrámy, pozůstatky královských paláců a spousty rozvalin částečně zarostlých džunglí připravily jedinečnou podívanou.

„Prostě krásné propojení minulosti a přírody zároveň.“

Plán cesty tedy byl částečně ovlivněný momentálním rozpoložením, některé záchytné body ale vzešly z doporučení přátel, kteří Srí Lanku již navštívili, a taky z dobře míněných rad domorodců, jak se na místo určení dopravit co nejsnadněji a nejlevněji. Povědomí o tom, kde Česko leží, přitom u nich nebylo samozřejmostí, i tak se zde ale našli lidé, kteří překvapili a orientovali se velmi dobře.

Doprava tak trochu na levačku

Když jsem se Fandy zeptala, zda si odvezl i negativní zážitky či se setkal s nějakými problémy a dramaty, chvíli váhal. Kromě sklonů příliš nedbat na čistotu pak přeci jen poodhalil asi největší Achillovu patu této od stresu jinak velmi distancované země. A tou je bez pochyby silniční doprava.

„Jednou jsme vyrazili na nějakou tu ajurvédskou masáž – majitel našeho hotelu řekl, že nás tam odveze. A když jsme jeli zpátky autem v tom jejich provozu, tak mně to přišlo hrozně nebezpečné. Bylo to v noci a tam to funguje tak, že když chce člověk předjíždět, prostě zatroubí a jede. A jednou už jsem fakt myslel, že jsme mrtví. Auto, které nás úplně nesmyslně předjíždělo, se nám vyhnulo sotva tři metry před náma. Bylo to dost nepříjemné.“

Všem, co na Srí Lanku míří, Fanda doporučuje využívat místní vlakovou dopravu. Jízdy jsou velmi pomalé, díky malebnému výhledu to však rozhodně není na závadu – spíše naopak! Po vlaku navíc chodí místní prodavači, kteří nabízí velmi chutné smažené kuličky z čočky a mnohé další dobroty.

A jaké si František odváží ponaučení?

„Člověk vidí, že být chudý znamená úplně něco jiného, než tady pracovat za minimální mzdu. Trošku to člověku otevírá oči a nějakým způsobem ho to donutí přemýšlet. Ale co si hlavně odvážím, je to, že tu chudí lidi nemají problém být šťastní a vlastně nemají ambice to nějak měnit a vlastnit věci, což jim dává obrovskou svobodu a jsou šťastní za každou pozitivní věc, která se jim stane.“

V budoucnu se Fanda chystá objevovat také krásy Islandu nebo Botswany, což však musí nejprve sladit se svými pracovními povinnostmi. My doufáme, že to bude velmi brzy a těšíme se, až zase budeme Akimovi balit batůžek na cesty.