Když jsem se před rozhovorem snažila získat podrobnější přehled o jejich sportovních kariérách, padala mi brada obdivem. Mé dojmy by se daly shrnout následovně: Josef a Martina Ptáčkovi – sourozenci, jimž leží svět bojových sportů u nohou.

Oba máte za sebou již pěknou řádku úspěchů, a to hned v několika disciplínách. Kterých si ceníte nejvíce?

J: Z každého vítězství mám velkou radost a vážím si všech dosažených úspěchů. Nejsem ten typ člověka, který by neustále vyhledával turnaje, samotné závody zase tak rád nemám. Dávám přednost trénování, a to jak svému, tak i ostatních lidí. Hrozně rád se učím novým věcem, rád zkouším různé techniky i sportovní odvětví. Patřím do skupiny několika málo bojovníků schopných nastoupit v různých disciplínách bojových sportů. Medailové úspěchy jsem získal v Brazilské Jiu-Jitsu, MMA, Kickboxu, Hand to Hand. Mezi mé největší úspěchy patří získání titulů trojnásobného vicemistra světa v grapplingu či vicemistra Evropy ve Fightingu. A teď jsem získal i 1. místo v SUMU a 3. místo v Judu.

M: Každé vítězství mi přináší radost a motivuje mě. Raději než závodům se ale věnuji dětem a dospělým všech věkových kategorií. Organizuji pro ně různé akce, workshopy či besedy. To mě opravdu naplňuje. Na závody vyrážím častěji do zahraničí a vybírám si ty důležité akce. Stejně jako bratr jsem schopná nastoupit v různých bojových sportech. Naposledy jsem vyhrála turnaj v SUMU. Nejraději mám ale box a kickbox, kde slavím největší úspěchy. Nejvíce si cením zisku čtyř titulů mistryně světa v kickboxu a zároveň jsem držitelkou pásu ze Světového poháru. Ale i ostatní vítězství pro mě mají velkou cenu.

Jak jste s k bojovému umění dostali? Vedli vás ke sportu rodiče?

J: Ke sportování nás vedli rodiče a to, že jsem začal dělat bojové sporty, bylo i díky Martině, která se jimi již zabývala. Dobře si pamatuji, jak si po návratu z tréninku zkoušela různé techniky právě na mně. Abych přežil, musel jsem začít trénovat taky. Pak mě to opravdu chytlo a začal jsem na sobě pořádně pracovat.

M: Ke sportu obecně mě přivedli rodiče. Bojové sporty jsem začala dělat už od první třídy na popud táty, který se stal i mým prvním trenérem a spolupracujeme spolu (nyní i s bratrem) doposud. Zpočátku nikdo neuvažoval o tom, že bych v tomto odvětví někdy závodila. Hlavní myšlenkou a cílem bylo, abych se dokázala dobře bránit proti možnému násilí, šikaně a podobně.

Funguje mezi vámi sourozenecká rivalita nebo spíše táhnete za jeden provaz, motivujete se a podporujete?

J: Rivalita mezi mnou a Martinou není. Jsme nejlepší kámoši a skvěle se doplňujeme. Pokud se něco podaří jednomu, má z toho velkou radost i ten druhý. Vůbec si nezávidíme. Motivujeme se navzájem.

M: Sourozenecká rivalita u nás vůbec neexistuje. Jsme s bratrem nejlepší kamarádi, táhneme vždy za jeden provaz a snažíme si pomáhat jeden druhému. Každý z nás vyniká v něčem jiném, a když to spojíme dohromady, jsme k nepřekonání…

Věnovat se sportu na takové úrovni s sebou nese také nutnost omezit mnohé volnočasové aktivity, kterými tráví čas vrstevníci. Měli jste někdy problém zapadnout do kolektivu? Napadají vás nějaká jiná negativa či něco, co vám sport spíše vzal, než dal?

J: Sport mám rád, ale trávit veškerý čas v tělocvičně rozhodně není můj případ. Kromě bojových sportů rád jezdím na kole či podnikám pěší pochody. Společně s Martinou se rádi zúčastňujeme různých běhů, nejlépe těch extrémních. Ve škole, studuji Střední odbornou školu pro administrativu Evropské unie s právním zaměřením, nemám žádný individuální plán. Stejnou školu studovala i sestra a jsem tam moc spokojený. Žádná negativa u sportu nevidím, spíš naopak, hodně mě obohatil. Zapadnout mezi lidi problém nemám, ale některé starosti či aktivity svých vrstevníků moc nechápu a vůbec mě nezajímají.

M: Sport rozhodně není jediná věc, které se věnuji. Nejsem ten případ, který tráví veškerý čas v tělocvičně boucháním do boxovacího pytle. To bych nikdy nedopustila. Při sportu zvládám bez problémů studium na univerzitě i zaměstnání. Mimo to se věnuji nejrůznějším aktivitám. Mám vlastní kolekci kabelek a šperků, které navrhuji. Ráda cestuji a studuji cizí jazyky. Určitě jsem díky sportu víc získala, než ztratila. Zapadnout do kolektivu nemám problém, ale záleží hodně na lidech. Starosti mých vrstevníků mně někdy připadaly a připadají jako pro děti.

Jaký máte názor na skutečnost, že aktivního pohybu dnes v životech (nejen) mladých výrazně ubývá? Co byste jim vzkázali?

J: Sport se pomalu, ale jistě vytrácí ze života lidí. Rodiče jsou většinou špatným příkladem pro své děti. Pohyb by se měl stát každodenní radostí a přinášet uspokojení.

M: Je to tak. Rodiče nevedou děti k pohybu, většinu času tráví odděleně a pak se věnují aktivitám, které nemají s pohybem nic společného. Vždyť, kdo by se dobrovolně honil, když se může válet. Každý by si měl ale uvědomit, že to dělá jen pro sebe.

Zápasy, tréninky či soustředění vyžadují také hodně cestování – je to pro vás záliba nebo otravná nutnost?

J: Cestování je prostě super. Díky sportu se dostanu na různá místa a poznám nové lidi. Cestuji rád a často, a to nejen za sportem. Cestování je zálibou celé naší rodiny. Jediné, co nemusím, je přeprava v nacpaných dopravních prostředcích.

M: Moje aktivity, a to nejen sportovní, vyžadují hodně cestování. Pokud jde o cestování např. hromadnou dopravou, je to pro mě nutnost, ale cestování po různých koutech České republiky či do zahraničí je určitě zábava. Cestování je pro mě totiž koníčkem. Ráda poznávám nové lidi a místa a pokud mám volno, je to ještě větší paráda.

Kde se vám zatím líbilo nejvíce?

J: Je mnoho míst, která mám rád, a nemusí být jen za hranicemi naší krásné země. Ale pokud mám vybrat jen jedno místo, bylo by to určitě Monako, kam pravidelně se sestrou vyrážíme. Trávili jsme tam i příchod Nového roku.

M: Procestovala jsem toho opravdu hodně a věřím, že mým cestám není konec. Ráda cestuji po ČR i v zahraničí. Zatím nejhezčím místem pro mě bylo Monako, které jsem už několikrát navštívila.

Na cestách vás doprovází palubní batoh CabinZero a nově i batoh Woxkon od mladých českých tvůrců. Jak se vám v praxi osvědčily?

J+M: Dalo by se říci, že bez nich už ani ránu! Palubní batoh nám tzv. několikrát zachránil život. No vlastně vždy, když použijeme k přepravě letadlo. Batoh má samozřejmě povolené rozměry a dá se do něho nacpat neskutečně mnoho věcí. Používáme ho ale i v jiných dopravních prostředcích. Hezky vypadá a je opravdu funkční. Využíváme ho i k cestám na naše tréninky, ale jelikož máme jen jeden a na dlouhé cesty je pro nás první volbou, hlídáme, abychom ho zbytečně nepoškodili. Naposledy s námi byl na Olympijském festivalu.

Druhý batoh Woxkon máme kratší dobu, ale už se s námi podíval do Českého rozhlasu, na natáčení České televize, Ruskou ambasádu a další místa. Má hezký vzhled a opravdu jsme si ho oblíbili. Při cestách ho využijeme zejména na doklady a rozměrově menší věci, i když se do něho vejde opravdu mnoho. (Batoh využívá hlavně Pepa, protože mi ho nechce moc půjčovat. Ale mé věci se tam vejdou také, a to je hlavní, dodává Martina). Woxkon využíváme nejen při dlouhých cestách, ale i při přepravě na různé workshopy, rozhovory či natáčení. Oba batohy se dají použít jak pro sportovní účely, tak i v běžném životě.

Co vás v nejbližší době čeká (ať už v oblasti sportu či obecně) a na co se nejvíc těšíte?

J + M: Plánů a nápadů máme opravdu hodně, jen ten čas trošku chybí.

J: V nejbližší době se chystám na mezinárodní závody v Brazilském Jiu-Jitsu, pak následuje MČR ve fightingu a tak dále. Nezapomenu ani na běžecké závody či pochod Praha–Prčice. V květnu vyrazíme s Martinou do Rumunska, kde budeme učit naše bojové sporty. Mimo sport mě čeká například právní praxe. A na co se ještě těším? Na návštěvu Bruselu, kam pojedeme znovu trénovat.

M: Brzy se chystám na závody do Německa, poté mě čeká obhajoba pásu světové šampionky v kickboxu. Další závody budou v Rusku. Mimo sport nás čeká natáčení televizního pořadu s Heidi Janků, několik rozhovorů v Českém rozhlase a mnoho dalšího.

Máte motto, které vás žene kupředu?

J: Žádné motto nemám. Řídím se svými pocity.

M: Náš osud není ve hvězdách, ale v nás.

Děkuji za váš čas a přeji vám spoustu dalších úspěchů a radosti z toho, co děláte!

Úvodní foto: Daniel Vojtěch; ostatní fotografie: Archiv sourozenců Ptáčkových