Uniknout každodennímu stereotypu a dopřát si dostatek času na přehodnocení svých životních priorit – jen málokdo z nás po tom občas nezatouží. Ti, kteří překonají zábrany a chytí příležitost za pačesy, však zpravidla nelitují. Pavel a Pavla Wilhelmovi, jež na vlastní pěst procestovali 10 zemí za 300 dní, jsou jedni z nich.
Téměř rok jste se s batohy na zádech toulali Asií a Austrálií. Společnost Bagalio byla jedna z těch, která vás na cestě za poznáním podpořila. Moc dobře však víme, že některé zážitky potřebují svůj čas a doznívají v člověku tak nějak postupně. Můžete nyní s více než ročním odstupem shrnout, co vám cestování dalo a vzalo?
Pavla: Já myslím, že nám nevzalo nic. Naopak to byla obohacujicí zkušenost. I když to bylo těžké rozhodnutí a dlouho jsme zvažovali, zpětně to hodnotím jako obrovský přínos do života. Některé „věci“ přehodnotíte, po návratu se vám otevřou nové možnosti. Navíc zkušenost té volnosti…
Pavel: Dneska by byla škoda toho nevyužít. Naši rodiče a prarodiče tuhle možnost neměli, my ji máme, ale většina lidí ji nevyužívá, i když je spousta příležitostí – různé organizace, studijní pobyty, stáže ve firmách po celém světě, ale jde to snadněji i soukromě. Tak jsme si řekli, že dokud nemáme děti a hypotéku, je jediná šance vyrazit. Největší mýtus, který z počátku trochu brzdil i nás, bylo přesvědčení, že je potřeba našetřit strašný ranec peněz. Ale není to pravda.
Ano, finance jsou neodmyslitelná součást cestovatelských plánů. Prozradíte nám, jaké bylo vaše zaměstnání před cestou, z čeho jste během putování žili a co děláte v současné době?
Pavla: Byli jsme vychovávaní ke skromnosti, tak jsme mohli využít úspory ještě z dob studií. Navíc život v Asii není tak nákladný. Předtím jsem pracovala v HR, částečně se tomu věnuji i teď, ale kombinuji to s pomáhající psychologií. Vidím teď větší smysl v pomáhání lidem.
Pavel: Než jsme odjeli, tak jsem pracoval v obrovské firmě a během cesty jsem si uvědomil, že potřebuji být něco jiného než malé kolečko ve velké firmě. Takže jsem se po návratu přesunul do menší a jsem mnohem spokojenější.
Takže jste před cestou museli dát výpověď a stát se nezaměstnanými?
Pavla: Ano, dobrovolně nezaměstnanými.
Pavel: Jo, v Česku to není takový problém. To je právě další zjištění z téhle cesty – že se tady vlastně máme opravdu dobře.
Není-li to příliš osobní, jak se taková cesta odrazí na partnerském vztahu? Neměli jste po chvíli „ponorku“?
Pavel: Já si myslím, že ponorka potká každého.
Pavla: Jste vlastně pořád nonstop spolu…
Pavel: …a ty vjemy prostě máte úplně stejné. Jak jsme se vrátili a nastoupili jsme do práce, mohli jsme si po příchodu domů povídat třeba týden. Na té cestě jsme všechno viděli, slyšeli a zažili spolu, a to je pak těžké.
Pavla: Ale mně to zase nepřipadlo jako úplná krize. Byl to prostě jiný styl života, který přinášel i jiné prožívání vztahu.
A co ostatní vztahy – utrpěly odloučením nějaké šrámy?
Pavla: Naši prožívali, že budeme tak daleko a že se neuvidíme. Byli jsme v kontaktu přes Skype, ale i tak člověk vnímá nějaké odcizení. Když se potom vrátí, tak první pocit je „jé, můžeme se obejmout,“ a za chvilku jako kdyby člověk nikde nebyl.
Pavel: Největší obava rodičů je, že jdeme do neznáma. Tady se nevidíme třeba tři týdny, ale prostě předpokládají, že budeme v pohodě. Děsí je spíš ta neznámá rizika a nepředstavitelné vzdálenosti…
Pavla: … cokoliv se vám ale může stát i tady. Jen to tak nevnímáme.
Poznali jste spoustu krajin, ale hlavně obyvatel cizích zemí – je podle vás něco, čím bychom se my jakožto Češi, případně Evropané, od nich měli inspirovat?
Pavla: Já myslím, že otevřeností, usměvavostí, vstřícností a vděčností za maličkosti.
Pavel: Jsme oproti nim hodně uzavření. Nám jde o to přijít domů, zavřít dveře a nikoho neřešit. Tam člověk opravdu nemá osobní prostor, to soužití je na úplně jiné úrovni, úplně jiný koncept světa. Navíc mají úrodu tak nějak kontinuálně, nemají potřebu připravovat se na horší časy, a nejsou tím pádem tak orientovaní na výkon a peníze.
Kdybyste měli dát jednu dobrou radu cestovatelům, kteří se chystají na podobnou cestu, jaká by to byla?
Pavla: Radu? Jděte do toho!
Pavel: Přesně tak. A taky ať si to každý udělá, jak chce. Já jsem cítil v průběhu tlak na to, že bychom měli psát nějaký blog, fotit a plnit nějaká očekávání. Navíc dneska všechny ty sociální sítě – potřeba komunikovat s fanoušky a já nevím, co všechno. Někdy už je to fakt spíš přítěž než radost. Raději si vyčistit hlavu a udělat si to podle sebe.
Nyní se pozastavíme u vybavení – co hodnotíte jako opravdu nejdůležitější? Například z batohu se stane na nezanedbatelnou dobu nejbližší parťák. Na co dalšího se vyplatí myslet předem?
Pavel: My jsme hlavně nevěděli, co všechno se dá obstarat cestou a zpětně bych řekl, že sehnat v těchto zemích kvalitní outdoorové vybavení, navíc za rozumnou cenu, je opravdu těžké. Je tam spoustu padělků, ale autorizovaný obchod třeba jen jeden v celém Nepálu. Takže kvalitní batoh a boty je určitě dobré zajistit si předem. Jinak bych doporučil spíš minimalismus. Co nám ale rozhodně přišlo vhod, byla filtrační lahev a obal na batoh, protože s batohy se při přepravě nezachází nejlíp.
Výstupem z vašich cest byl také cyklus přednášek, s nimiž jste putovali po Česku. Jaké na ně byly ohlasy – setkali jste s obdivem či závistí?
Pavel: Pravý důvod, proč jsme to dělali, byl ten, abychom zážitky zprostředkovali naší rodině a blízkým, které máme různě po republice. Na tomhle jsme fakt nezbohatli.
Pavla: A co se týká ohlasů, já myslím, že tam mohl být obdiv i trochu závist. Ale když jsme jim řekli, pojeďte taky, tak zaznívaly klasické výmluvy na práci a závazky. Ale na druhou stranu je fakt, že tohle dobrodružství nemusí být pro každého…
Co plánujete v nejbližší době a jaké jsou vaše životní (cestovatelské) cíle? Původní snem byla Amerika – je stále ještě na „wish listu“?
Pavla: Je to v hlavách, ale není to v diáři (smích). Teď poznáváme spíše Česko a Evropu formou kratších výletů, ale i z těch se snažíme vytěžit co nejvíc. Během jedné cesty tak vystřídáme třeba tři destinace. Někdy je to o štěstí a umění najít levné letenky.
Napadá vás ještě něco, co byste našim čtenářům vzkázali?
Pavel: Prostě kdo může, tak ať jede. V práci člověk vyměňuje čas za peníze a je skvělé se zastavit a zamyslet se nad tím, jestli mi to, co dělám, dává smysl. Cestování je k přehodnocování a rozšiřování obzorů ideální.
Děkuji za váš čas a přeji mnoho dalších cestovatelských zážitků!
Žádné komentáře