O partě nadšenců, kteří se rozhodli projet na koloběžkách Ameriku, vás pravidelně informujeme. Osm měsíců uteklo jako voda a všichni postupně dorazili do cíle. Jaké jsou bezprostřední dojmy a čím byla tahle cesta výjimečná? Na to jsme se zeptali Sany, nejbližší přítelkyně naší Pandory.

Dobrý den, Sany!
Nejprve bych vám chtěla poblahopřát k úspěšnému ukončení vaší cesty a vyjádřit svůj obdiv. Co vám jako první prolétlo hlavou, když jste roztrhli pomyslnou cílovou pásku?

Dobrý den, Adélo,
děkuji za blahopřání. Popravdě, měli jsme smíšené pocity. Samozřejmě radost, že jsme vše bez úhony dokázali, ale také smutek, že naše cesta končí. Přeci jen celých osm měsíců jsme byli víceméně každý den v pohybu, až na pár výjimek, takže je pro nás momentálně nepředstavitelné, že přijedeme do Kolína a budeme tam dřepět na jednom místě. Ale asi si budeme muset zvyknout…

Byly během vašeho putování momenty, na které nebudete vzpomínat ráda?

Nemyslím si, že se nám staly situace, na které bych s odstupem času ráda nevzpomínala. Nicméně nebylo vše stále růžové. Například poslední dny v Brazílii jsme nevycházeli s penězi, jelikož jsme v Argentině ztratili jedinou platební kartu, kterou jsme s sebou měli. Nechali jsme si tedy poslat peníze přes Western Union, ale netušili jsme, že pro nás, jako pro cizince, bude takový problém peníze vyzvednout. Pár dní jsme tedy prostě neměli ani korunu. Všechny možné i nemožné zásoby jídla a všeho, co jsme měli, jsme spotřebovali. Například med, který jsme vezli téměř sedm měsíců a projeli jsme s ním deset států (kupovali jsme ho v Nikaragui). 😀

Musela jsem prodat náušnice, které jsem měla moc ráda, ale byla to jednoduše jediná možnost, jak získat nějaké peníze. Vtipné bylo, že tyhle peníze jsme chtěli použít na cestu autobusem do Rio de Janeira, kde jsme mohli peníze, i jako cizinci, v pohodě vybrat. Nakonec nám ale peníze z náušnic na jízdenku nestačily, a tak jsme museli pokračovat po svých. Nakonec nás zachránil jeden hasič, který nás dovezl autem 100 kilometrů až do Rio de Janeira, a ukončil tak naše závěrečné trápení.

Nicméně i na tuhle zkušenost rádi vzpomínáme.

A co bylo naopak tím nejintenzivnějším zážitkem v pozitivním slova smyslu?

Nejpozitivnější pro nás byl zájem lidí a jejich přirozená přátelskost. Po celou dobu naší cesty nás doprovázeli dobří lidé, kteří se stali našimi dobrými přáteli, na které nikdy nezapomeneme a doufáme, že se s nimi ještě někdy uvidíme.

Taková cesta je náročnou zkouškou také pro mezilidské vztahy. Prožili jste v této oblasti nějaké turbulence?

Ano, samozřejmě. Hlavně ze začátku naší cesty, kdy jsme byli v osmi členech (sedm koloběžkářů + Pandora), bylo hodně náročné vše zkoordinovat. Všeobecně čím více lidí, tím více problémů. Každý měl zkrátka od této cesty jiná očekávání. Zatímco hlavní organizátor celé akce Marek Jelínek jel s cílem přejet kontinent na koloběžce, tak my jsme jeli s cílem něco vidět a něco poznat. Rozdělení bylo dříve nebo později nevyhnutelné, a nakonec to bylo to nejlepší, co jsme udělali. Pokračovali jsme tedy ve čtyřech lidech (já, Lukáš, Káťa a Tomáš). V této sestavě jsme dojeli až do ekvádorského města Guayaquil, kde jsme se s Tomášem a Káťou rozloučili a pokračovali odděleně.

Byla to také první cesta tohoto typu pro mě a mého přítele a nikdo z nás netušil, jak se ten druhý chová v extrémních situacích. Byla to pro nás velká zkouška, kterou jsme ale zvládli.

A co váš osobní prožitek? Necítila jste se osamělá? Případně, pomohly vám měsíce strávené na cestách přehodnotit také vztah k sobě samotné či celkový náhled na svět?

Popravdě, první dva měsíce pro mě byly peklo! Koloběžku jsem nenáviděla. Byla jsem „brzda“ skupiny, což mě hodně trápilo. Každý den jsem si chtěla koupit letenku a vrátit se domů. Vše se začalo lámat až v Nikaragui, kdy jsem si uvědomila, co už jsme dokázali ujet, a že se to jen tak někomu nepovede a byla by škoda to zabalit. V tu dobu jsem si začala výlet užívat. Když jsme byli v Kolumbii a udělali jsme si měsíční výlet na sever pouze s batohem – bez koloběžek, tak se mi po mém dvoukolém dopravním prostředku začalo dokonce stýskat.

Osamělá jsem se necítila nikdy, jelikož po mém boku byli vždy fajn lidi a hlavně přítel, který mě psychicky podporoval.

Pro mě byla tahle cesta asi největším dobrodružstvím, jelikož jsem předtím nikdy ani nestanovala. Vše jsem měla vždycky pěkně naplánované. Najednou každé ráno vstáváte s tím, že nevíte téměř nic. Nevíte, kam dojedete, nevíte, kde budete spát. Takže jsme se všichni museli naučit jednat podle nastalé situace.

Řekla bych, že jsme měli obrovské štěstí na lidi. Možná to ale nebylo štěstí. Lidé byli jednoduše velmi přátelští a velice rádi a ochotně pomáhali. Čím méně toho člověk má, tím více by se pro vás rozdal.

Součástí party byla také naše Pandora. Trvalo dlouho, než jste si na malého pandího společníka zvykli?

Pandora byla od samého začátku rovnocenným parťákem a myslím, že si s námi celou dobrodružnou cestu dobře užila. Vždyť z nás má nejvíc fotek… 🙂

Nyní i k těm materiálním věcem – bez čeho se na takové cestě člověk opravdu jen stěží obejde? Je něco, co byste podobně laděným dobrodruhům rozhodně nedoporučila zapomenout doma?

Je hodně věcí, které jsou potřeba. Stan a spacáky napadnou asi každého. To jsou takové věci, které ale jistě vezme každý. Ale z takových méně známých bych určitě zmínila filtr na vodu, který nám ušetřil spoustu peněz na cestě. Co jsme si my nevzali a hodně nám to chybělo, byl plynový vařič.

Co máte v plánu nyní? Budete své zážitky dále sdílet, případně využívat pro dobročinné či osvětové účely nebo si je ponecháte spíše jako osobní obohacení?

Svoje zážitky budu sdílet s mými blízkými a když bude mít někdo zájem, určitě ráda poradím. Nějaké větší akce ale v dohledné době neplánuji. Myslím, že by každý měl podniknout svou vlastní cestu. Nemusí být osmiměsíční, nemusí být na koloběžkách… Měla by být ale taková, abyste se vystavili i nepříjemným a nepředvídatelným situacím, jelikož ty vás rozvinou nejvíce. Nedokážu slovy popsat, jak moc každému taková cesta pomůže.

Máte pro Sany milý vzkaz či zvídavý dotaz? Můžete ji kontaktovat na e-mailové adrese sayana.sany@gmail.com. Bude-li to v jejich silách, ráda vám poradí.

Už máte představu, kam se vydáte příště? A bude to opět na koloběžkách nebo už je nechcete „ani vidět“? 😊

Rozhodně nemůžu říct, že by se nám koloběžky nějak znechutily. Spíše naopak. Museli jsme se k nim „prokousat“. 🙂 Nicméně příště bychom nejspíš volili dopravní prostředek, se kterým se lépe zdolají kopce a vejde se na něj víc brašen. Koloběžka je v tomto smyslu bohužel dost omezená. Určitě bychom se chtěli ještě vrátit do Jižní Ameriky, abychom prozkoumali ostatní zajímavá místa na tomto kontinentu.

Plánujeme také někdy v budoucnu projet Euroasii a dostat se až na Sibiř, k jezeru Bajkal, kde žije moje rodina.

Mnohokrát děkuji za vaše odpovědi a přeji spoustu dalších úspěchů!

Děkuji vám také a mějte se hezky.

A co vy? Také vás lákají dobrodružné výpravy za hranice komfortní zóny nebo raději volíte odpočinek s all inclusive? Podělte se o to s námi v komentářích!