I když Rumunsko není zemí s moderní infrastrukturou, rozhodli jsme se nastartovat takzvaného Malucha a Feldu a východoevropskou zemi prozkoumat. Co se vyplatí v Rumunsku vidět? Kde si rozbijete auto? A jaký je to pocit potkat medvěda?

Rumunsko – země zahalená předsudky a tajemstvím. Země známá díky slavnému upírovi Drákulovi a jeho pohádkově děsivému hradu někde v hloubi Karpat. Země skrytá pod úpatími dvoutisícovek, vlnami Černého moře a bohatá na čisté lidské příběhy.

Hřbitov plný radosti

První přirozenou zastávkou asi 90 kilometrů od hraničního přechodu ve městě Petea je veselý hřbitov Sapanta. Ačkoli se jedná o známou turistickou atrakci, značení není příliš dobré a po vesničce budete asi chvíli bloudit. Chvilka zmatenosti za to ale stojí. Hřbitov je tvořený pomalovanými dřevěnými náhrobky, na nichž jsou vyobrazení zesnulí. Většinou při tom, co dělali nejraději, nebo co bylo jejich zaměstnání.

Během dvou prvních dnů jsme zjistili, že bude nejlepší vyhnout se městům a větším vesnicím a držet se v přírodě. Města jsou totiž zašlá a neudržovaná, a pro někoho, kdo jede v tak nápadných autech, i z hlediska všeobecné pozornosti poněkud nepříjemná.

Transfagaraš – legenda, která nezklame

Zamířili jsme tedy rovnou k “Cestě světa”. Je jí jedna z nejmalebnějších silnic na světě – Transfagaraš. Horský silniční přechod má kolem devadesáti kilometrů a my jsme se na něj napojili ve městě Cartisoara. Pak už stačí zabořit zadek do sedadla a držet si čelist, protože z té nádhery nejednomu cestovateli rozhodně odpadne.

Čeština “out of nowhere”

Nabrali jsme směr přímou cestou na východ a na jednu noc se zastavili nedaleko Brašova ve městě Bran, odkud jsme měli druhý den naplánovanou cestu na Drákulův hrad Poienari. Plány nám ale pokazila medvědice, která několik dnů před naším příjezdem porodila v oblasti medvíďata a stezka napříč hlubokým lesem byla proto uzavřená. Večer před postavením stanu se nám dokonce medvědí rodinka ukázala, dělil nás jen metrový potůček.

Nebylo zbytí a rozhodli jsme se zamířit na jih. Tam, kde potkáme české rodáky, tam, kde se uchovala česká kultura. Řeč je o Banátu. Region nedaleko hranic se Srbskem tvoří několik českých vesniček, například Svatá Helena, Rovensko nebo Svatá Alžběta. My jsme se zastavili ve vesnici Gerník. Vedla k němu jen lesní cesta, jak se říká, polňačka, a naše ne zrovna nejmladší auta měla s terénem co dělat.

Už na první pohled jsme si v Gerníku připadali jako v jižních Čechách, ovšem v 19. století. V té době sem Češi přišli a hledali úrodnou půdu. Postupně za nimi přicházely jejich rodiny a oblast se rozšířila až do Srbska. Malé bílé domky s barevným lemováním oken, velká dřevěná vrata a dobytek táhnoucí povozy ale zůstaly nezměněny.

A právě proto má Banát to pravé kouzlo. Místní nabízejí turistům ubytování, vyspíte se na masivních postelích pod obrázkem Panny Marie, umyjete se ledovou vodou a posnídáte domácí sýr a mléko. Okolní hory, úrodná pole a dobytek jsou jedinou obživou, kterou obyvatelé mají. Jejich děti odcházejí zpět do Čech aby se uživily, budoucnost Banátu je proto nejasná a vratká.

Nedoceněná přírodní tečka na závěr

S doporučením osmdesátileté babičky z Gerníku a kufrem plným domácí marmelády odjíždíme zpět na sever ke hranicím s Maďarskem, nesmíme ale minout Transalpinu. Leží pár desítek kilometrů západněji od Transfagaraše a spojuje města Novaci a Sebes.

Jde o úplně jiný zážitek než na Transfagarašanu. My jsme noc předtím přečkali v podhúří ve stanech a nahoru vyrazili v šest ráno. A byla to ta nejlepší volba. Na cestě nikdo nebyl a my jsme tak měli jasně zelené louky poseté ovcemi, mlhu stoupající z lesů a silnici vinoucí se napříč kouzelnou přírodou jen pro sebe.

Stoupání bylo spíše pozvolné, odpovídalo tomu i okolí. Kolem nás se netyčily špičaté vrcholky, ale zelené pastviny a horské pláně. Na vrcholu, asi ve dvou tisících metrech, foukal takový vítr, že jsme nemohli ani stát. Usadili jsme se proto do trávy a posnídali s výhledem na rumunské Karpaty.

Protože naše vozidla nebyla v perfektním stavu a v půli cesty nám tamní autoopravář svařoval ve své garáži na koleni utržený tlumič (dávejte si pozor na cesty mezi Sapantou a Baia Mare, nevyplatí se nekličkovat), nemohli jsme dojet na samý východ Rumunska k Černému moři. Tam se ale za prázdnými plážemi, ošuntělými hotely a další stránkou známého neznámého Rumunska vydáme příště.

Kde sehnat ty cestovní zavazadla? Zamiřte na e-shop: