V půlce května jsme se vydali společně do lanového centra Junglepark v Brně. Šli jsme tam už podruhé, ale protože poprvé jsem zrovna nemohla, tak jsem se hodně těšila. A bylo na co! Sraz jsme měli ve dvě hodiny kousek od brněnského výstaviště. Přijela jsem na kole a skoro včas, ostatní už čekali celí netrpěliví, kde zase vězím. Pozdní příchody jsou holt moje specialita. Ale protože tentokrát jsem měla zpoždění jen asi tři minuty, bylo mi rychle odpuštěno a vydali jsme se směrem k Jungle café, kde nás místní personál oblékl do lezeckých postrojů. Nasadili jsme helmy a rukavice, vyslechli jsme si základní instrukce a šli jsme na to.

Začátek našeho sobotního dobrodružství sestával z přejezdu přes řeku Svratku. Spadnout do ní by asi nikdo nechtěl, vzhledem k nízkému stavu vody by to nejspíš pěkně bolelo. Naštěstí jsme řeku překonali skoro jako profesionálové a ocitli jsme se v samotném Jungleparku. Ještě zdolat vysoké schody a už jsme byli na začátku trati, kde jsme vyslechli druhé školení, jak správně upevnit karabiny, a vyrazili jsme.

Hurá na stromy!

Zvolili jsme základní trať pro začátečníky, která má víc jak třicet atrakcí natažených mezi vzrostlými listnatými stromy. Cílem každé atrakce je dostat se z prvního stromu na druhý, a to prakticky jakkoliv. Když spadnete, zachytí vás sedák připevněný na lano nad vámi, takže je vše dost bezpečné, i když to tak nemusí na první pohled vypadat. Pro mě osobně (a velmi pravděpodobně i pro ostatní členy týmu) byly jednoznačně nejlepší přejezdy, to je totiž legrace bez námahy. Daleko víc je ale v Jungleparku stanovišť, na nichž musíte prokázat sílu, mrštnost a rovnováhu.

Nejhorší bylo (a na tom jsem se shodla i s Luckou) překonání nápisu Jungle Park – každé písmeno bylo zavěšeno na dvou lanech, a tak tvořila jakousi hodně rozviklanou lávku. Až tak by mi nevadila nestabilita a odlišné těžiště u každého písmene, jako to, že mě tato atrakce bouchala do nohou, takže jsem si odnesla pár modřin na lýtkách. Ostatním nebyly moc sympatické třeba zavěšené roury nebo stanoviště, v němž se mělo prolézat skrze zavěšená oka. I přes značnou námahu a úskalí jsme nakonec základní trasu zdolali skoro všichni. A to přitom nejsme zrovna profesionální sportovci, tato trať je zkrátka velice chytře postavená takřka pro každého.

Kromě základní trati je v Jungleparku ještě trať pro děti a Šerchánova trať pro siláky, kam se vypravili tři nejodvážnější z našeho týmu v čele s naším kormidelníkem Romanem. Ten další dva odvážlivce dostatečně vyhecoval, takže do těžší trati šli hned po zdolání té snazší, což většina z nás napůl nechápala a napůl obdivovala. Rozdělili jsme se na dvě skupinky – jedna dělala hrdinům podporu ze země a druhá se opět po laně přesunula na druhý břeh odpočívat do hamak (tuto možnost jsem zvolila i já kvůli neodbytným komárům, takže obdiv patří i těm, kdo zůstali v pozemní podpoře).

Všude dobře, na zemi nejlíp

Když jsme se nakonec sešli všichni na zemi na tom správném břehu řeky, nastal čas přesunout se do restaurace k firemní oslavě. Než jsme vyrazili z lanového centra, dvě naše kolegyně již rekognoskovaly terén, tedy zjistily, že v námi zarezervované restauraci není žádná rezervace na naše jméno. To ale poskytlo příležitost k improvizaci, takže se vydaly hledat štěstí jinde, přesněji do podniku se zahrádkou, protože ten den bylo opravdu krásně. A tak jsme nad dobrým jídlem i dobrým pitím oslavili krásný společný den.

Skutečná třešinka na dortu přišla ale až na konec v podobě tréninkového firemního pexesa, v němž jsou vyobrazeny produkty z naší nabídky – od lahví přes batohy až po kufry. Škoda jen, že takovéhle pexeso můžeme plnohodnotně hrát jen společně, protože ostatní od sebe asi Titan Xenon a March New Carat v zápalu hry rozeznají jen těžko. A tak máme další společný důvod proč se scházet i mimo práci. Jen Romana asi příště na pexeso nepozveme, protože nám to zatím pokaždý slušně natřel. 🙂