Protože neustále zkoušíme překonávat své limity a rádi se o svá dobrodružství dělíme, naše nově nabyté zkušenosti s ferratovým lezením nemohou zůstat bez povšimnutí. Už od loňského absolvování základního kurzu Via ferrata jsme se celý rok těšili na týden, kdy vyrazíme do skal a vyzkoušíme naši odvahu a sílu. No, nedopadlo to úplně podle našich představ.

Ačkoliv zněl původní plán jasně – týdenní skupinová dovolená o šesti až osmi účastnících, tedy my a pár přátel, pronajatá chatka, přes den lezení po ferratách a večer grilovačka, bylo vše úplně jinak. Vůbec jsme si nepředstavovali, že sladit časové možnosti více než tří lidí bude takový problém. Po dlouhých snahách o domluvu jsme nakonec rezignovali a odjeli ve složení tři dobrodruzi a pes. 🙂

Vybrali jsme pro nás vhodný termín, tedy od čtvrtka do neděle a začali se těšit. S předstihem jsme si objednali chybějící vybavení, včetně helem a začali na stěně poctivě trénovat techniku lezení (ne že bychom tam nechodili i před tím, ale teď byla tak nějak větší motivace). Počasí nám však nepřálo. Jakmile se přiblížil náš vysněný víkend, předpověď byla více než nepříznivá – v oblasti, v níž jsme měli zamluvené ubytování, mělo celou dobu pršet. Bedlivě jsme počasí sledovali dál, nakonec jsme se odjezd rozhodli o jeden den posunout, neboť nám meteorologové dali nepatrnou naději, že se bude počasí od soboty postupně zlepšovat.

První výstup v Mödlingu

Už po cestě jsme se zastavili na několika ferratách, abychom Mariana seznámili s pravidly ferratového lezení. První výstup se uskutečnil v městečku Mödling, nebo spíš na skále nad ním. Trasa byla jednoduchá a na první seznámení tak akorát dlouhá. Já jsem šla s naším Tobíkem po pěšince okolo a čekala na skálolezce nahoře. Trasa obsahovala i malý přechod přes lanový žebřík, který však oba zvládli levou zadní.

Druhou ferratu jsme měli trochu problém najít. Přesunuli jsme se do malebného vinařského městečka Gumpoldskirchen ležícího kousek od Vídně, nechali auto na parkovišti a po krátkém bloudění jsme našli malou skálu i s jeskyní. Cvičně jsme si vylezli okruh a na všech stranách zavládla spokojenost – my jsme si užívali krásné výhledy na vinohrady i povedené počasí, náš psí miláček mezitím nerušeně odpočíval ve stínu pod ferratou.

Líbezný Schladming

Třetí naplánovanou ferratu jsme kvůli časové tísni museli nechat až na zpáteční cestu a vyrazit směrem na ubytování. Bydleli jsme v přízemí malého domečku na kraji města Schladming. Kluci však stále sršeli energií a touho po dalším lezení, takže se sbalili a zajeli si na druhou stranu kopce zdolat ještě jednu večerní ferratu. Na skále byli sami,  a tak si to opravdu užili, aniž by se museli na někoho ohlížet. Večer pak byl ve znamení přípravy večeře a plánování náplně následujícího dne, což zahrnovalo především brouzdání po různých meteorologických webových portálech. Ty se však ve svých předpovědích značně rozcházely, a tak jsme se nakonec shodli, že rozhodnutí necháme na ráno.

Ferrata nad jezerem Gosausee

Druhý den bylo sice pořád deštivo, naději nám však dodávala předpověď, jež hlásila, že v Gosau by mělo být sucho až do 15 hodin. To byla naše šance! Nad jezerem Gosausee totiž vede prý jedna z nejhezčích ferrat. Sbalili jsme si tedy věci a vyrazili. Cesta byla sice dlouhá, ale vyplatila se – u jezera opravdu nepršelo. V klidné hladině se odrážely krásné vysoké skály a my si nedočkavě oblékali výstroj, abychom vyrazili co nejdříve. Skála byla sice mokrá, ale díky tomu, že před námi už pár ferratistů šlo, byly stupy už poměrně suché.

První část vedla těsně nad vodou, místy jsme se až mohli dotknout hladiny, následoval výstup po žebříku nad chodník. Psychicky nejnáročnější úsek nás ale čekal na lanovém mostě. Byla to opravdu výzva, ale všichni jsme most nakonec překonali. Pak už jen kousek stoupání na nejvyšší bod ferraty a pomalu zase dolů. Za odměnu jsme si u jezera dali horkou polévku.

Další ferrata nás čekala jen pár kilometrů odsud, a tak jsme hned vyrazili. Při příchodu pod skálu bylo jasné, že její umístění v lese, mezi stromy a mechem, jí k uschnutí zrovna nepomohlo. Moc se mi to nelíbilo, přece jen na mokré ferraty se chodit nemá. Roman ale po prosondování situace, zjistil, že mokrá je jen úvodní část trasy a dál už je to  lepší. Nezdálo se mi to, ale kluci byli v přesile, a tak mi nezbývalo než jít.

První mokrý úsek byl opravdu kluzký, ale naštěstí to netrvalo dlouho a možnost jít po kovových kramlích mi výstup trochu usnadnila. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. Skála byla čím dál mokřejší, moje panika narůstala a síly ubývaly. S každým dalším úsekem mě bolely ruce čím dál víc a mně bylo jasné, že to nedám. Jenže co teď? Zpátky by to bylo ještě horší, a tak jsme pomalu postupovali dál. Naštěstí se po chvíli před námi objevila zkratka, která sice nebyla nijak jednodušší nebo výrazně kratší než zbytek trasy, ale vedla níž nad zemí a to mi dost pomohlo. Pomalu jsme tedy slezli až na pevnou zem, kde se mi nesmírně ulevilo.

Předpovědím počasí navzdory

V neděli, tedy třetí den našeho pobytu, byla předpověď počasí snad nejhorší ze všech. Nezbývalo nám tedy nic jiného než hledat, kde bude počasí přívětivější. Jediné místo, kde hlásili jasno, sluníčko a teplo, bylo v okolí Villachu. Bylo trochu z ruky (přesněji 150 km daleko), ale stále to byla lepší varianta než sedět na pokoji. Tentokrát jsme Tobíka vzali s sebou, přece jen jsme si nebyli jistí, kdy se vrátíme.

První ferratu šli kluci sami. Byl trochu problém ji najít, ale nakonec prý byli úspěšní. Bohužel byla trasa opravdu náročná, a tak se museli vrátit po svých vlastních stopách. Já jsem se mezitím si kopec s Tobíkem a naší pandou vyšlápla lesní cestou. Bylo poměrně teplo a v okolí nebyl žádný zdroj vody, kde bychom se mohli zchladit. Vedle cesty ale naštěstí tekl malinkatý potůček, který vytvářel několik louží a bahno. Tobík to však vyhodnotil jako dokonalou příležitost pro zchlazení a než jsem se stihla otočit, už se v bahně rochnil. Alespoň se trochu ochladil a než jsme sešli dolů, většina bláta na něm uschla a opadala.

Lanový most a projížďka na lanovce

Naší druhou zastávkou byla členitá ferrata nad jezerem Ossiacher see. Opět jsme zvolili stejnou taktiku – já s Tobíkem a kluci na skále. Trasu ferraty volili jednodušší, přece jen už jsme byli unavení a nechtěli jsme zbytečně riskovat. Na konci trasy byl opět lanový most, tentokrát ale nebyl schůdný – lana byla hodně uvolněná a most se dost výrazně kýval. Abych si zalezla i já, tak jsme si s Marianem dali ještě druhé kolo, tentokrát jinou trasu, abych si ten den alespoň něco vyzkoušela.

Po návratu na ubytování nás čekal poslední večer a plánování návratu domů. V místním infocentru jsme zjistili, že poměrně nedaleko od nás se nachází atrakce zvaná ZipLine. Je to vlastně přejezd po laně dlouhý 2,5 km s možností dosažení rychlosti až 120 km/hodinu. To jsme si nemohli nechat ujít a domluvili se, že zajedeme na jednoduchou ferratu a potom se projedeme na lanovce.

Po zabalení všech věcí jsme tedy vyrazili na stejné místo, kde byli kluci první večer lézt sami. Zvolili jsme velice jednoduchou trasu, až jsme se divili, jak snadné to je.

Po přesunu k ZipLine nás ale trochu přešel humor. Přece jen nás čekala docela rychlá jízda jen v postroji ve výšce až 116 metrů od země. Autobus nás vyvezl na horní stanici, obsluha uvázala do postrojů a už jsme frčeli dolů. Jízda trvala dvě minuty v prvním úseku a minutu v druhém. První úsek byl pěkný, pohodový, mohli jsme se kochat přírodou a užívat si let nad stromy. Druhý úsek byl kratší, ale o to rychlejší. Jeho první část vedla hodně prudce dolů, že měl člověk až pocit volného pádu. Prostě životní zážitek, který ale osobně už nemusím opakovat.

Sláva nazdar výletu!

Pak už nás čekala jen dlouhá cesta autem domů. Měli jsme docela hlad, a tak jsme hledali nějakou otevřenou restauraci, kde bychom se najedli. Nějak nám ale nedošlo, že v pondělí bývá v Rakousku většina restaurací zavřená. Po několika neúspěšných pokusech se nám těsně před hranicemi u Mikulova podařilo najít otevřenou restauraci, kde jsme si o půl šesté dali vytoužený oběd, kterým jsme zakončili naše malé dobrodružství po rakouských ferratách.

A kam vyrazíme s naší pandou příště? Nechte se překvapit.