Blog Bagalio

Panda se hlásí z cest: výprava úspěšně (kolo)běží dál

Autor 5.1.2017 Ze dna batohu

O výpravě několika dobrodruhů, včetně naší pandy, jež spojuje nadšení pro koloběžky, jsme vás již informovali. Jak si tato parta mladých světoběžníků prozatím vede, nám nastíní jedna z již navrácených účastnic.

Míšo, vy jste se vrátila o něco dříve než zbytek výpravy. Byl to záměr již od začátku nebo vyústění situace? Nastaly doposud ještě jiné personální změny?

Ano, můj návrat byl plánovaný od samého začátku. Momentálně mě čekají státnice, které jsem nechtěla odkládat. Členům týmu to nevadilo a já byla ráda, že jsem mohla zažít tento měsíční, naprosto úžasný zážitek. K jedné nečekané personální změně došlo, a to ze strany Michala, kterého teď budou čekat příjemné rodičovské povinnosti, a proto ho 15. ledna nahradí jiný člen. Musím však přiznat, že Michal vnesl do kolektivu mnoho legrace a hodně jsme na něho vzpomínali.

Popište mi tedy průběh vaší cesty. Kudy jste zatím projeli a kde se vaši kamarádi momentálně nachází? Změnil se nějak očekávaný termín návratu či plánovaná trasa?

img_5558Cestu jsme začali 20. listopadu ve městě Cancún. Trošičku nás zdržela únava z letadla, ale také poměrně náročná instalace blatníků, kterou jsme zkoušeli poprvé. Trasu jsme měli připravenou, avšak ne zcela dopodrobna. To nebylo ani možné, jelikož jsme nevěděli, jak rychle v tak velkém teple pojedeme. Musím však říct, že jsem byla mile překvapena. Trasu jsme si z počátku rozvrhli po 30 kilometrech, abychom si zvykli. Po dvou dnech jsme začali přidávat a přidávat, až jsme se dostali na 70 km za den. Velkou nevýhodou bylo, že ne vždy se dalo v poledních hodinách jet. Ve Střední Americe se začíná také velmi brzy stmívat. Již kolem 17. hodiny jsme začínali přemýšlet, kde v daný den budeme spát a začali hledat „ubytování“. Celkem jsme projeli pět států – Mexiko (od města Cancún), Belize, Guatemalu, Honduras a El Salvador, kde na nás čekala má kamarádka, se kterou jsem se seznámila v Denveru (Colorado). Ta nás všechny ubytovala na několik dní a já, ač nerada, čekala na svůj let.

Trasu jsme museli trochu pozměnit. Původní cesta měla být přes Zacapu (Guatemala) po silnici CA13. Silnice však nebyla vhodná pro koloběžky a řekla bych ani pro kolaře. Nesčetně mnoho kamionů, které se hnaly velkou rychlostí, vytvářely nebezpečný tlak vzduchu. Na silnici jsme seděli asi hodinu a rozmýšleli, zda jet nebo ne, protože Guatemalu jsme si přáli opravdu moc vidět. Po Kaččiném pádu z koloběžky jsme se však rozhodli vsadit spíše na bezpečí a jet přes Honduras. V přiložené mapě můžete vidět naší přesnou trasu.

Na otázku, zda se změnil termín návratu nemohu odpovědět, jelikož tento termín jsme si nikdy neurčili. Určen jsem ho měla pouze já, a to na 20. prosince.

Narazili jste na nějaké komplikace a dramatické momenty?

Musím přiznat, že toto byla má první cesta do zahraničí, kdy jsem se opravdu bála. Za prvé jsme jeli jako kolektiv lidí, který se před cestou vůbec neznal a za druhé mě vyděsily internetové články o tom, jak je Střední Amerika nebezpečná. Po mém návratu a s mými zkušenostmi však toto nemohu říct. Pravdou je, že jsme měli neskutečné štěstí a po celou dobu jsme se setkávali pouze s velice milými a ochotnými lidmi, kteří nás zastavovali a ptali se nás, co je to za zvláštní kolo. V podstatě to bylo tak, že my jsme jeli, točili jsme krajinu a místní obyvatelé a oni si točili nás. I batohy, které nám poskytl váš e-shop byl pro mnohé domorodce naprostou záhadou. Paní Panda, která nás doprovázela, přilákala především děti. V tuto chvíli jsem byla asi nejvíce ve střehu, aby mi s ní nějaká ratolest neutekla.

Za celou dobu jsme zažili jen jeden nepříjemný moment. Asi 20 kilometrů od Belize jsme dojeli pozdě do města a již byla tma. Ve městě probíhala jakási místní diskotéka, a jak jsme projížděli, najednou se kolem nás nahromadilo 15 lidí, které doprovázela střelba z rachejtlí a různý křik. Nakonec všechno dobře dopadlo a my našli střechu nad hlavou u velice milých lidí, kteří nás provedli po okolí a dali nám ochutnat mandarinku s chilli, což nikomu moc nechutnalo. 😀

1627

Co naopak považujete za největší zážitek v pozitivním slova smyslu?

Největším zážitkem se stala asi každá noc ve Střední Americe. To, že jsme spali na nejrůznějších plážích a zahradách, tím asi nikoho nepřekvapím, avšak noci strávené v hasičárnách a ve výloze v kebab restauraci mne opravdu pobaví do konce života. Pravdou je, že když se probudíte na pláži a vidíte nádherný východ slunce, pocit, který máte, je opravdu k nezaplacení.

Jak jste strávili Vánoce a Nový rok?

Výprava Vánoce oslavila samozřejmě bramborovým salátem a řízky. Svátky slavili s dvěma českými cyklisty. Jelikož to bylo těsně po mém odchodu, byla jsem ráda, že měli s novými kamarády veseleji. Nový rok oslavili také společně již v Nikarague a předpokládám, že ochutnávkou nějakého místního rumu. 😉

28

Zažili jste i nějakou zajímavou situaci s naší pandou? Jak její putování prozatím probíhalo?

Pandu jsem měla vždy přivázanou k batohu tak, aby měla dobrý výhled. Nejvtipnější příhoda se stala asi první noc na pláži, kdy jsem si pandu nechala vedle sebe tak, aby se cítila pohodlně a hezky se vyspala. Nevěděla jsem však, že se na nás během noci navalí tolik písku. Místo pandy jsem ráno našla písečnou kouličku. 😀 S lítostí jsem ji vzala, oprášila a objala. Od této chvíle měla vyhrazený prostor přímo ve spacáku. 🙂

Panda také udělala velký rozruch u dětí, které jsme potkali na molu při zastávce v Omoa v Hondurasu. Všichni si ji prohlíželi a hladili. Jedna holčička mi ji dokonce nechtěla vůbec vrátit. Stala se naším velkým kamarádem. Všichni jsme ji společně hlídali a starali se o ni. Když jsme někde zastavili, ptali se nás, z jakého důvodu máme toto zvířátko sebou. Pustili jsme se tedy do vyprávění toho, jak tento projekt vznikl, a jak nám pomohla vaše společnost uskutečnit naše sny, za což ještě jednou mnohokrát děkujeme.

Rozloučení s pandou bylo opravdu těžké. Momentálně ji má na starosti Sany, která slíbila, že se o ni bude starat nejlépe, jak jen bude možné.

A jak se vám osvědčily batohy pořízené v našem e-shopu?

Haha. O vaše batohy byla jeden večír velká mela. 🙂 Batohy si pořídili pouze čtyři členové naší výpravy a již po několika dnech se ostatní tloukli do hlavy za to, že si je nepořídili také. Já osobně jsem měla první zkušenost s touto vodní nádrží a musím říci, že to bylo to nejlepší, co jsem si mohla na cestu vzít. Batoh mě žádným způsobem neomezoval. Vždy, když jsem se chtěla napít (což bylo v těchto teplotních podmínkách poměrně často), nemusela jsem zastavovat jako ostatní. Objem 1,5 litrů byl také ideální. Velmi mě překvapilo i to, že voda v nádrži měla stále stejnou teplotu.

I na lékárničky z vašeho e-shopu přišla řada. Kačka společně s koloběžkou uklouzla na mokré vozovce a poměrně dost si odřela kolena. Ošetřili jsme ji během 10 minut.

18

Má pro vás tato výprava nějaké dopady do budoucího života? Změní se například člověku priority či přístup k životu?

Každá z mých cest mě vždy velmi ovlivní. U Střední Ameriky jsem však trochu v rozpacích. Střední Amerika ve mně vyvolala na jednu stranu velké zklamání a na druhou stranu obrovské překvapení a jednu velkou otázku k zamyšlení.

Zklamaná jsem byla především tím, jak se chovají k životnímu prostředí. Mezitím, co já mám doma čtyři odpadkové koše, oni si bez mrknutí oka hodí skleněnou láhev od Fanty do lesa. Popravdě Fanta a Coca-Cola se válí opravdu všude. Bylo smutné vidět často špinavé ulice a smog, ale především nezájem lidí o vlastní, a je nutno podotknout naprosto překrásnou přírodu, ve které sami žijí.

Co mě velmi překvapilo, byla spokojenost lidí. Často jsme potkávali místní domorodce, kteří žijí v něčem, co bych přirovnala ke kůlničce na dříví. V Belize jsme potkali takového pána, se kterým jsme měli příležitost mluvit. Bylo naprosto neuvěřitelné, jakým způsobem vyprávěl o svém životě v malé chaloupce uprostřed ničeho. S takovým nadšením a radostí, že i kdybyste nechtěli, napadne vás jedna jediná otázka: Jak je možné, že zde chodíme 8–12 hodin do práce, abychom si mohli koupit velkou televizi či nové auto a stále to pro nás není dost? Jak je možné, že na otázku, jak se máš, odpovíme špatně, a to i přesto, že máme co jíst, střechu nad hlavou a další životní standardy. Nějakým způsobem vás to donutí přemýšlet, zda-li má tato honba za materiálním světem vůbec nějaký smysl.

Ještě stále máte ke koloběžkám pozitivní vztah? Nezačne toho člověk mít v takové intenzitě brzy „plné zuby“? A co nálada ve vašem týmu – nepotýkali jste se s ponorkovou nemocí?

Abych řekla pravdu mě osobně koloběžka velmi „chytla“. Překvapilo mě, že za celý ten měsíc mě bolely nohy pouze jeden den, a to bylo tuším ten osmý. Ostatně velice mě potěšila pochvala od Tomáše, že jako žena jsem velmi překvapila. 😀 Takže již teď mohu říci, že se už těším, až se oteplí a já budu moci objevovat krásy Čech.

Jak jsem již zmiňovala, s ostatními členy jsme se znali velice málo a pouze přes tuto výpravu. To vyvolalo trošičku nejistotu, protože jsme nevěděli, co od koho můžeme očekávat. Musím však říci, že až na jednu výjimku, jsem si se všemi v týmu sedla a myslím, že tak to má i zbytek výpravy. Všech nás šest (počítáno ještě společně s Michalem) jsme si navzájem pomáhali, dělali srandu ze sebe samotných, ale i z ostatních. Všichni jsme to brali sportovně. Pokud jsme nevěděli co dělat, hlasovali jsme nebo jsme si řekli argumenty pro a proti. Ostatně měsíc je ještě krátká doba na to, aby vznikla „ponorková nemoc“ v širším rozsahu.

25

Vaše výprava měla mít i charitativní přesah. Podařilo se vám tento záměr zrealizovat?

Tuto charitativní akci s názvem Kids belong to school organizuje Marek. I přesto, že jsme cestou potkali několik škol, nebyla možnost tyto školy navštívit.

Už jste přemýšleli, kam se vydáte příště?

Jistě. A batůžek určitě se mnou. Byla bych nesmírně ráda naši výpravu zastihnout ještě na cestách a popřípadě se připojit a cestu dokončit. Pokud by však byli již zpět, určitě to bude Peru, kam se chystám již několik let a prozatím neúspěšně.

Děkuji za váš čas a držíme zbytku výpravy palce!

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Podobné příspěvky

Žádné komentáře

    Okomentujte